Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Na stanici PBS právě běží dokumentární film „Joe Papp in Five Acts“ o zakladateli newyorského divadla Public Theater Joe Pappovi, díky němuž se Meryl Streep dostala na newyorskou divadelní scénu hned po absolvování Yale univerzity. Dokument je tak trochu zvláštností, protože měl premiéru před deseti lety na filmovém festivalu Tribeca a poté na různých festivalech v USA, ale nikdy nebyl vysílán v televizi, takže se jedná o premiéru s desetiletou přestávkou. Rozhovor s Meryl Streep byl natočen ještě dávněji, jak to vypadá. Odhadem bych řekla, že by to mohlo být někdy na přelomu konce 90. a začátku roku 2000. Dva ukázkové klipy najdete níže.
„Joe Papp v pěti dějstvích“ je příběh newyorského nezdolného a pouličního mistra umění, který zavedl na americká jeviště mezirasové obsazení a přinesl nám zdarma Shakespear In The Park, Hair a A Chorus Line. Papp byl přesvědčen, že ženy a menšiny, kterým byla jinde ve společnosti upírána moc, ji mohou rozvinout na jevišti, a stal se neúnavným bojovníkem za umění, který vyvolal trvalou debatu o našich základních ideálech a roli umění v pluralitní společnosti. Na základě jeho života a díla film zkoumá otázky, které se rozhodl hájit: svobodu projevu, demokracii v umění a definici americké kultury.
It was this sort of a most amazing afternoon. He asked me in. And within 20 seconds, he told me that he’s probably gonna die. And then, would I take over the theater? Those two pieces of information up next to each other. So I never really recovered from the first one. And then he said, „And I need somebody to „run the theater.“ And I thought it was sort of… I got back in my car, and drove all the way home, and thought two things. One, how much he loved me and how much he didn’t know me. Because, to think that I could go to a million cocktail parties a week and ask rich people for money, and sort of, you know, run a theater. And I just was about to have my fourth child or third or whatever it was, I can’t remember. But I thought those two things that he really… What he wanted was bigger than what could be. Which was sort of always what was true with him.
„Bylo to takové úžasné odpoledne. Pozval mě dál. A během dvaceti vteřin mi řekl, že pravděpodobně zemře. A pak, jestli bych převzala divadlo? Tyto dvě informace vedle sebe. Z té první jsem se nikdy pořádně nevzpamatovala. A pak řekl: „A já potřebuju někoho, kdo by „vedl divadlo“. A já si pomyslela, že je to tak nějak… Vrátila jsem se do auta a celou cestu domů myslela na dvě věci. Zaprvé, jak moc mě miluje a jak moc mě nezná. Protože myslet si, že bych mohla chodit na milion koktejlových večírků týdně a žádat bohaté lidi o peníze a tak nějak řídit divadlo. A to jsem zrovna měla mít čtvrté dítě nebo třetí nebo kolikáté to bylo, už si to nepamatuju. Ale myslela jsem si, že tyhle dvě věci, které on opravdu…To, co chtěl, bylo větší, než co by mohlo být. Což u něj tak nějak vždycky platilo.“
